Tak už to zas všechno krásně kvete - a bohužel, jak vyhrožují předpovědi - zase jako loni zmrzne. Nicméně my alergici už máme "své dny". Ovšem někteří z nás jsou i přes své potíže stateční. Tady je jedna vzpomínka... Na maraton.
Byli všichni úžasní. Stateční pánové evidentně k sedmdesátce, jeden mladší i starší borci, dámy jak ve vytuněných dresech, tak třeba s kloboučkem-kravičkou. Běžíme 42 a kus, no a co?
A taky tam běžel jeden, kterého znám odmala. Když mu bylo pět, tak jsme vyhráli na vkladní knížku pět tisíc, a rodinná rada se usnesla, že s ním coby dětským astmatikem vyrazím k moři do Rumunska (kam jinam v roce 1975), aby si „upevnil zdraví“.
Hned ten den, co jsme dorazili, jsem viděla, že to nebyla dobrá volba. Na první pohled bylo zřejmé, že se schyluje k nejhoršímu. Ještě jsme zkusili preventivní procházku k moři a já naivně spoléhala na blahodárné slané povětří. Marně, v noci přišel klasický záchvat. Přivolaný lékař uměl jen svou mateřštinu, ale celkem pochopil, dal injekci a já už brzy ráno obíhala Mangalii a hledala otevřenou lékárnu. Dovolená to byla povedená, hlídala jsem každé vydechnutí, pískání a smutné oči. Mámy od astmatiků vědí, o čem je řeč. Pak se ukázalo, že tam kvetly topoly a taková ta čmejříčka všude kolem byla klasickým spouštěčem záchvatu.
Ale zpět k maratonu. Běžel ho i ten můj už hodně dospělý astmatik a ještě ke všemu tehdy ještě kvartální vegetarián. (Kdybych ho tady pojmenovala, zabije mě.) Běhat vlastně začal už jako zralý mužský, který si jednak potřeboval manažerskou židli prostřídat něčím aktivním, jednak se sem tam vyvlíknout z ranních povinností otce dvou skvělých, tehdy malých holčiček. Půlmaratony zvládal celkem v pohodě, tak si zkusil i tenhle velký největší. Jako správná matka jsem tam mrzla, stepovala a fandila dost netypickým pokřikem – vzdej to už, doprčic!
Otočka, běžci
si to zamířili zpět na Staromák. Stála jsem na stejném místě, na Rohanském
nábřeží pod Hiltonem a odmávala partě běžců z Českého Brodu. Doběhli všichni
v docela slušných časech. Nevzdal nikdo, ani ten, o němž tady píšu.
A koukám, co
to tu vlastně od začátku poletuje za bílé pápěří. Počasí tehdy bylo skoro na sníh (tak prý bude z 20 dnešních stupňů i pozítří), a mně to došlo. Bílá
čmejříčka z odkvétajících topolů…
Zázraky se
zkrátka dějí, už to vím jistě.
Foto: pixabay a archiv
Komentáře
Okomentovat