Jak jsme letěly do Londýna

My tři holky jsme byly těsně před covidem v Paříži, a tak jsme se teď rozhodly pro Londýn. Díky vnučkám, které umějí pár kliknutím klávesnice počítače a v několika vteřinách objednat prohlídku Tower Bridge uvnitř, totéž Westminsterského opatství a dokonce i úžasného Buckinghamského paláce, všechno proběhlo báječně. 

Londýnské Benátky jsou moc hezké, Downing Street zamřížovaná, Baker Street a Holmesovo muzeum obležené návštěvníky, před Britským muzeem se ve spořádaně se vinoucí frontě stálo snad tisíc lidí, v Chinatown  bylo hodně turistů a v Camdenu se nedalo projít. Byla sobota a hodně teplo.

Parlament je starobylý a důstojný, Hyde Park je krásné místo s krotkými a zvědavými kachničkami, v Dianině fontáně se zcela nepietně cachtaly děti, divadlo Globe krásně opravené, Harrods je jen pro bohaté nebo lépe řečeno pro ženy s bohatými manžely. A na všechno to hemžení se z úctyhodné výšky dívá admirál Nelson na Trafalgarském náměstí. Pronájmy bytů a obecně ceny realit jsou inzerovány v cenách pro nás málo uvěřitelných.

Jinak je Londýn krásný, výstavný, všechno funguje, je víceméně čisté - a dost drahé. Aspoň pro nás.

Ale k letu do Lutonu. Byly jsme v posledním autobusu směřujícímu k letadlu, a tam jsme trávily více než čtvrthodinu. Pak se ozvalo - Mariana a Jana Kuchta? Nikdo se neozval, dámy zřejmě zmeškaly, přesto se ještě čekalo, ale pak jsme už jsme jely k éru. Všichni z posledního autobusu nastoupili. Hodnou chvíli se čekalo dál, ale potom se k východu vydala rodinka - zřejmě mladí manželé s holčičkou tak tříletou. Způsobně podala ruku stewardovi, chvíli ji choval tatínek, chvíli postávala u kabiny. Vypadalo to, že nepoletí, ale všichni včetně malé pasažérky vypadali zdravě, holčička statečně, neplakala, nechápali jsme to. Nicméně čekali na odvoz z letištní plochy.

Mezitím jsem poslouchala hovor vedle mne sedícího tatínka s holčičkou tak šestiletou u okýnka. Tatínek odpovídal na dotazy, ukazoval nouzové východy a vysvětloval, že kdyby něco, kdyby třeba hořelo, vyjedou skluzavky a všichni k nim půjdou. Bez zavazadel, všechno zůstane na místech. 

"I mobil?" lehce se vyděsila holčička. "Ano," na to tatínek, "mobil je nahraditelný, ale ty jsi nenahraditelná. Letušky nám pomohou do skluzavek, a poslední opouští letadlo kapitán."

"A letušky uhoří?" projevila se dětská logika. To už jsem nevydržela a řekla jsem ke konverzaci něco jako že už se docela bojím. Před pánem sedící jeho (zřejmě) žena a maminka vedle sedícího dítěte se na něj otočila a pronesla něco jako že je fakt děsnej a ať už toho nechá. Pán se omlouval a smáli jsme se všichni, i když lehce nervózně. Pořád jsme stáli na ploše.

Rodinka s dítětem opustila letadlo, ale nastala další akce. Letušky požádaly cestující, aby si každý vzal své věci k sobě a začaly kontrolovat zavazadlový prostor. Nevím, jestli někdo věděl, co se děje, ale brzy se všechno vyřešilo, zavazadla byla zpátky nad námi a rolovali jsme ke startu. Jupííí!

Jedna z našich kamarádek v letadla mezitím napsala jiné své kolegyni, co se nám děje, a vysvětlení nám dala (naštěstí) až po přistání v Londýně. Už tušíte? Mohla tam tahleta hezká mladá rodinka, která se rozhodla neletět, nechat bombu? 

"Taková hezká rodinka," řekla jsem já. "No právě," řekly moje světaznalé vnučky. Tak nevíme...

                                                                         

P.S.: ...a máme psa! Je to samozřejmě corgi - jak jinak, jmenuje se Betty - jak jinak, a příjmení má Bezkolínek (nepřechylovat!👶😆)