Přestěhovali jsme se tenkrát z menšího města do Prahy a jedenáctiletý Honza začal chodit do poměrně nové školy na sídlišti. Tenkrát tam ještě neexistovaly žádné zájmové kroužky, ale za čas vznikl jeden jediný, radiotechnický, a tam se přihlásil.
Propadl tomu totálně, slíbil mi
udělat minirádio do minikrabičky – k tomu nikdy nedošlo, ale ČVUT nakonec
úspěšně vystudoval. Ale to bych předbíhala, zatím jsme spolu byli ve stadiu,
kdy se mi – když jsem stírala podlahu jeho pokojíku - zapichovaly takové ty
nesmysly (tuším, že se tomu říkalo odpory) do bosých nohou a já ječela, že mu
všechno vyhodím.
„Mami, nééé!“ prosil předpubertální
Honza a hbitě markýroval úklid a uschovávání drátků a všech potřebných propriet
do krabiček. V koutku duše mě ovšem těšilo, že z humanitně
orientované rodiny může vzejít i technicky zaměřený potomek.
Jednou jsem si všimla, že nějak
divně našlapuje: „Co je, bolí tě noha? Že sis tam taky vpíchnul nějaký ten svůj
svinčík z pokoje?“
„Já mám dole na noze něco, nevím
co, a někdy mě to bolí,“ odpověděl, a já prohlédla chodidlo hubené
předpubertální nohy.
Seděla tam pod bříškem palce. Rozpláclá, poměrně velká a nehezká bradavice. Tenkrát se bradavice odstraňovaly dusíkem a nebylo to nic, co by člověk rád zažíval. Jak bude potom chodit, cvičit? Ach jo, zas už něco (jak říká pan Filipovský ve známém filmu). Jako by nám nestačily vakcíny na alergické astma, rovnátka na zuby a další radosti.
Ale nedalo se nic dělat, objednali
jsme se ke kožnímu lékaři. Termín jsme měli na odpoledne a paní doktorka, známá
a velmi zkušená dermatoložka (to jsem věděla předem), na nás byla milá:
„Je to opravdu bradavice a jak si
ji při chůzi zašlapáváš dovnitř, tak to bolí, viď, Honzo. Co si ale počneme? Já
ale už teď k večeru nemám bombu s dusíkem, a taky bych tě dost nerada
trápila. Ale neboj, mám pro tebe jedno speciální řešení. Máte doma cibuli?“
Honza vykulil oči, podíval se na mne, zda kapíruju, a pokýval hlavou, že jako cibuli asi doma máme. A paní doktorka pokračovala: „Než půjdeš večer spát, popros maminku, aby ti kousek čerstvé cibule nastrouhala, a tu potom přiložila na bradavici. Na to dejte polštářkovou náplast, aby se to tam pěkně přes noc udrželo. Ráno odstraňte a večer znovu.“
No dobře, na alternativní medicínu moc nevěřím, ale zkusit to můžeme.
„Ale Honzo, víš co je vůbec
nejdůležitější?“ Dívala se mu do očí: „Nejvíc pomůže, když budeš tu
bradavici nenávidět! Než usneš, tak si opakuj – bradavice jedna ošklivá, já tě
nenávidím, já tě nechci!“
Už osmělený Honza se začal lehce usmívat, paní doktorka byla podle něj zřejmě trochu komik, a já jí zašeptala: „Paní doktorko, on vám to asi neuvěří, on je dost technický typ…“
Ovšem odbornice na kůži se
nenechala zmást: „Jen počkej a uvidíš! Musíš ale dělat přesně to, co jsem ti
teď řekla, musíš tu bradavici strašně nenávidět. Jinak to nebude fungovat.“
Odešli jsme bez receptu, tedy lékařského, ale poměrně zvesela. Zkusíme a uvidíme. Moc jsem tomu nevěřila a Honza zřejmě vůbec ne. Večer jsme všechno udělali podle rady, nastrouhali, naplácali a druhý í třetí večer také. Ale pozor - čtvrtý den ráno najednou slyším z Honzova pokoje udivené: „Mami, pojď sem…“
Koukali jsme oba. Bradavice se
rozdělila na tři díly. A další ráno se vyloupla a odpadla. Bylo – věřte nebo ne
- po problému. A to napořád.
I odborné lékařské knihy o bradavicích
uvádějí, že jsou takový trošku zvláštní problém, na nějž mohou zaúčinkovat i
netradiční léčebné metody včetně sugesce.
Komentáře
Okomentovat