Na fakultě došlo k dalším změnám, obvykle k horšímu, i osobní život mnohých z nás začal nabírat jiný směr.
Před koncem školy jsem čekala miminko, a tak jsme se rozhodli,
že nebudu dělat hrdinu a zvolím jednoduché téma diplomky (podotýkám - vypsané
v seznamu doporučených témat) o kulturním životě našich krajanů v Rakousku mezi dvěma
válkami. Seděla jsem v Československém ústavu zahraničním a „tvořila“, sepsala,
dala přepsat (zlaté počítače dnes), svázat, mimino bylo na světě - a den před
obhajobou mi docentka Charvátová, vyučující marxismus-leninismus, sdělila, že
to není „nosné téma“ a že mne nepouští k obhajobě.
Pro studentské manželství bylo tenkrát mimo jiné i finančně
složité dát znovu přepsat a svázat diplomovou práci, do které jsem musela
napsat a rozvinout téma, že krajané nebyli emigranti, ale ti, kteří šli do Rakouska kdysi za
prací… Přimlouvali se za mne jak vedoucí katedry, tak vedoucí diplomové práce
doc. Winter. Marně, posunulo se to o půl roku.
Takže moje promoce, na kterou jsem se těšila od dětství, se mi
pokazila; paní docentka, když nám profesoři štrúdlem gratulovali, na mne štěkla
- poděkujte Wintrovi, že jste to vůbec obhájila. Soudružka docentka údajně za
čas odešla učit svůj milovaný obor kamsi do Budějovic.
✌
Takže tak. Ale mám to tam pořád ráda, nejvíc samozřejmě
Karolinum. Občas mě tam pozvou na nějakou kulturu, koncert v aule, nebo
tiskovou konferenci – do reprezentačních místností rektora, kde je Vlastenecký sál, které se mi moc líbí.
No a teď U3V. Začala jsem s třemi semestry a Shakespearem u úžasného pana profesora Martina Hilského – a to člověk málem nedýchal a minuty letěly jako vteřiny. Milovala jsem i přednášky prof. Royta.
Ovšem musím ještě popsat aspoň jedno téma – psychologii,
která končila testem. Protože jsem právě v tomto termínu hodně kašlala a
nechtěla jsem rušit okolí, nešla jsem. Ale pak mi to vrtalo hlavou a napsala
jsem paní inženýrce Kellerové mail s tím, že každá škola by přece měla mít
i náhradní termíny. Paní inženýrka mi odepsala a sdělila, že jsem první
ze stovek studentů U3V (kteří takto blbnou – to je můj překlad, ona to
napsala hezky), kdo to chce a že tedy ano, ať přijdu tehdy a tehdy do
Jindřišské.
Koupila jsem kytku a cestou jsem si říkala něco jako „ty debile,
o co ti jde, už si nic nepamatuješ a akorát se ztrapníš…“
Paní inženýrka: „Ale víte, že vás květiny před výsledkem zkoušky
neochrání?“ Souhlasila jsem, zasmály jsme se a šla jsem na to do velké
místnosti, kde občas někdo prošel – zřejmě na inspekci, zda nekoukám do mobilu
na internet. První otázku jsem nedala (propedeutika), další (haptika) už ano a
ostatní šlo jako po másle.
„Promoce 3. června,“ pravila paní inženýrka, a já jsem řekla
dětem a vnučkám, že nemusejí, protože se roury nedávají slavnostně, ale
v zákulisí – asi aby to ostatním nebylo líto.
Mladší Berenice říkám, že bych byla docela ráda, kdyby to
viděla. Troufám si tvrdit, že nikde nejsou tak krásné promoce jak
v Karolinu.
„No, do školy se mi nechce,“ dělo to dítě, ale nakonec šli
všichni. Místo kytky jsem dostala krabici makronek, protože květinářství ještě
byla zavřená. Snacha, povoláním scénografka, mě i s rourou aranžovala pod
Karla a fotila, a pak to chtěla zopakovat ještě na nádvoří, ale to už jsem
nedovolila.😑
Komentáře
Okomentovat